Telč

To jsem si ale dala načas s článkem o perle Vysočiny. O místě mého stážování. Prostě o Telči.

Opravdu netuším jestli se o Telči dá napsat něco nového. Já tam byla poprvé v životě když mi bylo asi jedenáct a dcera matčina kamaráda tam dělala průvodkyni. Vzala nás zadarmo do zámku a já jsem udělala strašnou ostudu s Markem Ebenem.

Tragická vsuvka o trapné historii s Markem Ebenem:

Končili jsme prohlídku zámku a naše průvodkyně nás upozorňovala ať na nádvoří neděláme příliš velký hluk, že se chystá večerní koncert bratří Ebenů. Já, drzé děcko ve zralém věku jedenácti let, navíc neschopné tišit svůj pronikavý hlásek, jsem zahlásila přes půl hradu, že mě to nezajímá, že ta jejich muzika je stejně trapas a že je nesnáším. I co čert nechtěl otevřely se vzápětí dveře na nádvoří a za nima stál Marek Eben. Já jsem zrudla jako rajče, páč mi bylo jasné, že můj ječák nešlo přeslechnout a hnala jsem se schovat za maminku.

Prostě životní trapas.

Každopádně Telč je krásná, co mě trochu štve jsou ty davy lidí, které jsou tam od jara do podzimu. Nejenom na zámku, ale obecně i ve městě. Pochopitelně z toho město těží a na náměstí jsou permanentně rozlezlé jakési stánky a trhy. Nemůžu se tomu divit, ale líbit se mi to asi taky nemusí.

Telč jako taková je od roku 1992 zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO, kdy byly zaevidovány hlavně renesanční domy na náměstí. Podle mého se jedná o jeden z nejrozsáhlejších ucelených komplexů podobného charakteru. Část domů na náměstí byla později přestavěna, takže nese znaky spíš baroka než renesance, nic to nemění na faktu, že původ je renesanční.

Kolem historického centra bylo opevnění jehož zbytky jsou pořád ještě dochované.

Jinak Telč trpí přehršlí muzeí a dalších legrací, kde je možné trávit volný čas. Za zmínku stojí třeba telčské podzemí, které sice není za übercool jako slavonické, ale na druhou stranu je zase líp technicky vybavené.

My jsme do Telče jeli na návštěvu vlastně dvakrát. Jednou jsme se tam stavovali při cestě do Prahy, když jsem si ještě o prázdninách domlouvala svoji stáž na místním Metodickém centru pro edukaci spadajícím pod NPÚ. To jsme stihli jenom proběhnout zahrady, zapčíkali jsme si (teda já) na výstavě fuchsií a pak jsme zapadli na výstavu historických hraček, která se konala v jenom křídle. Pokochali jsme se hračkami se kterými si mohly hrát naše prababičky a jejich prababičky. Největší pecka podle mě byla hra, která umožňovala vést regulérní válku dvěma protihráčům. Její součástí bylo obrovské hrací plátno na němž bylo zaznačené bojiště a políčka a každý z hráčů měl svoji sadu vojenských sil Pak už šlo jenom o to kdo je lepší taktik. Bomba!

Podruhé jsme se tam stavovali v září, když jsem jezdila hlídat výstavu, pořádanou právě Metodickým centrem. Měli jsme sebou i mého malého bráchu, takže jsem si vyžádala půlden volna a šupajdili jsme do zámku. V září naštěstí nebylo tak natřískáno, navíc to byl všední den, ale i přes to nás na prohlídkách bylo dost. Byli jsme se podívat na oba okruhy, paní na pokladně byla moc hodná a když jsem se prokázala jako průvodce zaměstnaný na NPÚ, tak nás pustila za vstupné pro školky.  Prcek se sice cukal, že ho to nebaví, ale neměl na výběr.

Telčský zámek je vlastně přestavbou původního gotického sídla. Nejstarší hrad zanikl po požáru v roce 1387. Dlouho nebyl nahrazen, druhé panské sídlo bylo vybudováno zhruba ve třetí čtvrtině 14. století. Hrad dobyli husiti, stavil se tu na návštěvu i Zikmund Lucemburský. Hradní pánové se vcelku obratně pohybovali v politických kruzích. Tu slibovali věrnost Korvínovi, tu uznávali Vladislava II.. Podstatné ale je, že v roce 1531 zdědil Zachariáš z Hradce.

Ten taky hrad přestavěl v duchu italské renesance. Tu zblízka poznal v roce 1551 kdy se účastnil výpravy do Janova. Po návratu zrenovoval hrad a vzal si Kateřinu z Valdštejna, díky které získal Polnou.

Po vymření pánů z Hradce se Telč dostává do rukou Slavatům. Konkrétně Vilému Slavatovi, který byl co? Který byl defenestrován při druhé pražské defenestraci a za život vděčí hromadě odpadků. Nicméně si těžce zranil hlavu a a do konce života byl na hlavu padený. (Haha!)

Zámek následně dědí Lichtensteinové z Kastelkornu a Podstatští z Lichtensteina. Po těch zůstal hlavně empírový skleník v zahradách.

První prohlídkový okruh vede renesančními sály. Trvá to celé asi padesát minut. Prochází se přes části hradu, které upravil Zachariáš z Hradce. Nejhonosnější je pochopitelně Zlatý sál. Půjdete i do prostor s původními sklípkovými klenbami, které jsou naprosto dokonalé. Krásně dochované a úžasvzbuzující. Myslím, že sklípkové klenby jsou vlastně moje nejoblíbenější část celé prohlídky. Trochu mě mrzela místnost v blízkosti Zlatého sálu, kde byly vystavené těžké a krásné gobelíny, kvůli světelným nárokům (kdo by se hádal s ICOMem) ale v místnosti panuje příšeří a na gobelíny není až tak dobře vidět.

O deset minut kratší je druhý prohlídkový okruh. Ten vede obytnými prostorami, které využívali Podstatští z Lichtensteina. Tam se mi nelíbilo až tak moc, ale to je zapříčiněno nejspíš mojí obsesivní posedlostí gotikou a renesancí.

Zase na druhou stranu, záleží na tom na jakého průvodce člověk narazí, ten náš měl v zásobě spoustu historek o Podstatských, takže jsem se nenudila.

Á propos - průvodci. My jsme narazili na dva průvodce. Prvním okruhem nás vedla slečna plná nadšení a entusiasmu. Usměvavá, sympatická brunetka s brýlemi. Ale měla jeden velký problém. Její mluvený projev byl trochu nešťastný, pravděpodobně měla vadu řeči navíc znásobenou nějakým nachlazením, takže místy jí nebylo rozumět vůbec. Ale za to nadšení a pozitivní přístup jsem jí byla ochotná odpustit ledacos. Bohužel ne to, že výklad probíhal stylem: Toto je židle. Baroko. Tenhle obraz. Renesance. Koberec. 17. století.

Stojím si za tím, že mluvený projev průvodce má dávat hlavu a patu a měl by mít trochu styl a úroveň. I mě třeba ujede větná skladba, když se snažím vysvětlit něco co normálně neříkám, ale určitě ne do takové zkratkovitosti.

Druhý průvodce byl malý hubený chlápek s diamantem v uchu. Naprostá špička. Sice ho nadšení a entusiasmus trochu opustily, ale bylo vidět, že má práci rád. Navíc trpěl fantasticky suchým smyslem pro humor, což jsem ocenila maximálně.

Na oběd jsme se zastavili v Pizzerii Italia, kde vaří bombasticky, dělají domácí malinovou limonádu, po které se můžu utlouct a jsou tam vždycky milí. A hlavně jsou hned vedle Hasičského domu, kde jsme měli tehdy v září tu výstavu, takže jsem to na oběd neměla daleko.

Více info o zámku najdete ZDE!